Naše sdružení se zabývá obdobím vrcholného a pozdního středověku. Doba středověku je velice zajímavá, jak na události, vývoj společenských vrstev, vývoj církve a její působnost, tak i na každodenní život prostých lidí a šlechty, rozvoj hospodářství, řemesel a s tím související rozvoj válečnictví. Nejjednodušší zbraní byl obyčejný klacek neboli hůl. Byla dostupná komukoliv a v podstatě všude. Používali ji různí lapkové, pocestní apod. Z hole vychází i další zbraně a to např. kopí. Kopí bylo používáno jako bodná zbraň, dalo se použít i jako hůl, nebo se s ním dalo vrhat. Díky své délce bylo vhodné na udržení protivníka dál od těla. Později se začaly používat i píky, které mohly dosahovat délky cca 5-6m. Další dřevcovou zbraní je kůsa. Je to opět dlouhá zbraň vhodná k seku a částečně i k bodu. Dále je to rovná kosa. Je to vlastně obyčejná kosa používaná rolníky, která byla pouze narovnána. Tzn. mohl si ji dovolit i chudší člověk. Jinou zbraní, kterou si mohli dovolit i chudší byl okovaný cep. Chtělo to samozřejmě s ním umět zacházet, protože jinak se stal nebezpečnou zbraní i pro majitele. Podobnou zbraní je řemdih. Je to pouze koule s hroty na řetěze s dlouhou násadou. Platí o ní to samé co o cepu. Další dřevcovou zbraní je sudlice. Tato zbraň se dá použít k seku, částečně k bodu a díky háku i ke strhávání žebříků nebo protivníků z koní apod. Halapartna je použitelná k seku, bodu a opět ke stržení protivníka. Postupně se vyvíjela, stávala se zdobenější a honosnější a začala ji používat např. palácová stráž. Další nebezpečnou zbraní bylo šídlo. Je to zbraň s tenkým dlouhým hrotem, která se používala hlavně na úzkých schodištích např. ve věžích. Jiná zbraň je partyzána, která se používala jak k boji, tak se postupně stala spíše odznakem hodnosti jejího nositele. Jinými zbraněmi byly např. sekery. Tuto zbraň si mohl dovolit i chudší člověk, protože byla vlastně denně používaným nástrojem. Bylo několik typů seker. Některé byly vhodné nejen pro boj, ale i pro práci, jiné už byly specializované na boj. Byly prodloužené do hrotu a proti čepeli bylo kladivo, které se používalo na probití soupeřova brnění. Toto kladivo, neboli havraní zobák, bylo používáno i samostatně. Na jedné straně toporu byl hrot na proražení brnění, na druhé kladivo. Topor byl prodloužen do dalšího hrotu, který se dal využít pro bod. Podobnou zbraní určenou k úderu byl palcát. Nejdříve se hlavice nasazovala pouze na dřevěnou násadu, později se objevili i celokovové s kovanou hlavou, na jejichž listech mohli být i hroty, které umocňovali sílu úderu. Další zbraní byl biják. Jedná se většinou o 3 řetězy zavěšené na násadě. Na konci řetězů mohlo být jakékoliv závaží. Např. se používaly hlavice z mečů, obyčejné dřevěné, nebo železné koule, někdy i s hroty a nebo se použili pouze železné kruhy. Tato zbraň opět vyžadovala zručnost při ovládání. Jinou kategorií zbraní, které si mohl dovolit pouze bohatší člověk, byly meče. Meče byly nejdříve jednoruční, které se daly ovládat pouze jednou rukou. Byly v souboji používány v kombinaci buď s jinou zbraní např. sekerou, dýkou, nebo se štítem. Dýka byla oblíbenou zbraní na doražení soupeře, nebo jako záložní zbraň k meči. Byla to zákeřná zbraň, která se dala schovat prakticky kamkoliv. Dalším typem meče byl meč jedenapůlruční. Jak název napovídá, mohl se ovládat jednou, nebo oběma rukama. Tyto meče se používaly už bez štítu. Oproti jednoručním byly těžší a delší. Čepele těchto mečů dosahovaly délky cca 1m a šířky čepele u záštity cca 4,5 cm. Záleželo samozřejmě na typu meče a zemi původu. Nejtěžším a nejdelším z mečů byl obouruční. Ten už se dal ovládat pouze oběma rukama. Ten, kdo chtěl tímto mečem bojovat, musel nejdříve projít zkouškou, zda je schopen s tímto mečem vůbec zacházet. Pokud prošel, tak mu byl vyplácen dvojnásobný žold oproti ostatním. Bojovníci s těmito meči byly v bitvách v prvních řadách a rozrážely protivníkovu jízdu. Někteří byli určeni na ochranu praporečníka. Jak se začala zdokonalovat zbroj, tak se začaly postupně meče přizpůsobovat spíše pro bod. Čepel se začala zužovat a zašpičaťovat. Bojovník se díky tomu mohl snáze dostat mezi soupeřovy pláty. Postupem času z těchto mečů vznikly kordy. Kord má tenkou dlouhou čepel určenou hlavně k bodu. Protože by klasická mečová záštita už tomuto druhu boje nevyhovovala, začaly se objevovat ochranné koše, které kryly celou ruku. Kordy se dají rozdělit na košové, nebo zvoncové, podle toho, jak je ruka chráněná. Rozšířený okraj zvonce se dá použít na zachycení a zlomení soupeřovi čepele.

Řád Templářských rytířů, mnichů - válečníků, byl jeden z nejvýznamnějších, největších, nejmocnějších, nejbohatších a později i nejkontroverznějších křesťanských rytířských řádů. Celý název řádu zní Chudí rytíři Krista a Šalamounova Chrámu nebo jinak Řád Chudých spolubojovníků (následovníků) Ježíše Krista. Sídlo Templářů (v Al Aksá) stávalo na základech dřívějšího Šalamounova chrámu, což se promítlo do názvu řádu. Není zcela jasný původ jména templářů. Označení Templář však dle Akkonského biskupa a kronikáře Jakoba de Vitry není odvozeno od Šalamounova chrámu (Templum Solomonici), ale podle Chrámu Páně (Templum Domini). Nejspíše tento název vychází z latinského výrazu pro chrám - Templum. Do Českých zemí přichází templáři jako poslední z rytířských řádů, Johanité i Němečtí rytíři zde již byli zabydleni a měli přízeň a podporu českých panovníků. O podpoře templářů panovníky nelze nic s jistotou říci. Příchod Templářů do Čech lze pravděpodobně datovat k počátku 30. let 13. století, kdy za vlády Václava I. v roce 1232 založili první komendu v Praze u sv. Vavřince. V této komendě sídlil komtur až do zrušení řádu v Čechách v roce 1313. České země patřily do velkopreceptorátu alemanského a slovanského, někdy historici spekulují i o tom, že čeští templáři měli vlastí řádovou provincii, pod kterou spadalo nejen území Čech, ale i Moravy a Rakous. I v českých zemích plní templáři úkol boje proti nevěřícím, například v bitvě u Lehnice ve Slezsku padlo v boji s Tatary 6 rytířů. Dalšími komendami v Čechách byly např. Uhříněves a na Moravě Čejkovice. Mezi hrady, které zde templáři založili, byl hrad Templštejn poblíž Vstína, vlastnili také hrad Freudensberg. Templáři v Čechách nikdy nedosáhli tak velkého vlivu jako Johanité, kteří zde představovali bohatší a mocnější řád.

Když se řekne středověk, každému se vybaví rytíř v plné zbroji s mečem a případně štítem, který se neohroženě žene do bitvy na svém koni. Málokdo ale ví, co znamenalo být rytířem. Nemohl se jím stát každý. Většinou jím byl někdo ze šlechty. Rytíř procházel těžkým výcvikem. Na sobě nesl asi 35kg těžkou zbroj, ve které se musel na bojišti pohybovat. Kdo tomu nevěří, může si klidně prohlédnout a vyzkoušet naši zbroj. Zbraně byly také různé. Na rozdíl od zbraní, které si mohl dovolit i chudší člověk jako např. sekeru či cep, si meče, které rytíři používali, již nemohl dovolit každý. Meč byl vlastně jakýmsi symbolem moci a podle zdobení i postavením jeho majitele. Všechny tyto zbraně si taktéž můžete prohlédnout v naší zbrojnici. V dobách husitských válek poznali rytíři první velké porážky od hůře vyzbrojeného a někdy početně znevýhodněného nepřítele „Husitů“. Období husitských válek je další ze zajímavých epizod českých dějin. Husité provedli revoluci ve vojenství a díky nim se rozšířilo používání palných zbraní. Naše sdružení se snaží o rekonstrukci husitského pěšího oddílu a za tímto účelem vytváříme kopie dle dochovaných originálů nebo dle archeologických nálezů – zbraní, pavéz, zbroje, dobového odění. Díky tomuto jsme schopni návštěvníka vtáhnout do oné doby a předvést mu zhotovené repliky i s poutavým výkladem.